Plyš a ocel

8. dubna 2012 v 20:20 | já
Zdravím ze své zemljanky. Dnes na téma "Svoboda slova".

Současná společnost vyspělých zemí za sebou vláčí úsloví SVOBODA SLOVA jako nedocenitelnou výhodu všech stávajících demokratických států - zářným příkladem budiž naše země, kde jsme všichni krmeni tím, že máme být rádi za to, co máme, protože komunisti to a komunisti tamto, nemohlo se nic říkat, nikam jezdit... A teď přece můžeme všechno. Máme pomeranče, banány, toaleťák, tampony, demokracii, tržní ekonomiku... Máme zájezdy do Ameriky, Itálie, Španělska, nikdo po nás nic nechce.
Vidím to možná zkresleně, zbičujte mě. Jediné, co jsem ve svém (krátkém) "dospělém" životě poznala bylo, že sice možnosti máme (díkybohu za toaleťák...), ale dost lidí na ně finančně nedosáhne (tím nemyslím ten hajzlpapír, přátelé). K čemu jsou nám možnosti vycestovat, když velká část populace musí na dovolenou v zahraničí tvrdě šetřit (popřípadě si půjčit)? K čemu jsou nám banány a pomeranče, když houfy dětí neví, jak vypadá jabloň. A k čemu je nám svoboda slova, když stejně memůžeme říct to, co si opravdu myslíme. Ne, ne, nemluvím z cesty ani neplivu a nekopu slepě kolem sebe. Měla jsem například v práci problém s jistým nadřízeným. Škola života mě naučila, že je nejlepší být zticha a pracovat pod bičem, než ztratit místo.
Moc v rukou nepravých lidí dělá paseku. A řekněme si upřímně, kdo z nás si myslí, že současná vláda je vládou inteligentních lidí, kteří jsou na svém místě?
A opět, k čemu je nám svoboda slova, když mluvíme, ale nikdo nás nevyslyší...?
Naše demokratická a opěvovaná svoboda slova je měkkým plyšem pro ty, kteří náhodou žijí ve světě, který se shoduje se světem, který nám diktují ti, co jsou nad námi. V opačném případě budete buď pro smích nebo budete ignorováni.
No není to k posrání...?
 

Novinky ze světa aneb já stále žiju!!!

8. dubna 2012 v 19:27 | já |  Příhody a náhody
Hej hej hej! Existují tady ještě nějací moji poťapaní následovníci nebo už mluvím do černočerné tmy zapomnění? Cha, ne, dobře, nikdy jsem nevěřila, že byste na mě zapomněli...
Koukejte na to. Pořád živá. Poslední dobou mám sice pocit, že by mě někteří radši viděli na druhé straně břehu, ale nevadí. Už jsem zažila dost příkoří ve svém krátkém ubohém životě, fňuk. *haha*
Možná (ehm) se někteří z vás budou ptát, cože se mi stalo, že jsem na čas utekla ze svého nádherného, brilantního, krásného, skvělého a úžasného blogu. Hlavně moje milá werwolfin, která je doufám stále ještě naladěná na mou vlnu FM Lenič666. Odpověď je jednoduchá - za vším hledej chlapa. :)
Koncem listopadu se stalo něco (pro mě) naprosto nečekaného a tak nějak se dal celý svět do pohybu. Nemíním tady publikovat ani romantickou komedii ani porno, takže se nemůžu rozepsat, to snad chápete. :D Každopádně doufám, že s námi všechno dopadne tak, jak by mělo, přestože se občas tak trochu topím v obavách. Dobrá dobrá, jsem lidumil a své spory řeším mírovou cestou, žeáno.

To jen tak na okraj (neboli snaha omluvit se a vrátit se zpět na výsluní blogerského světa, zbožštěte mě a vysaďte mě zpátky na oblohu :D ). Pokud se mi to povede, plivnu sem ještě článek o svobodě slova, téma týdne (zdalipak to ještě umím...?). Pokud se přítel dostaví dřív, budu nucena mu vrátit notebook, takže na dlouhodobé operace nebude moc času.

Hej hou, mír a lásku

Lenič :)

Ringasd el magad

13. září 2011 v 21:05 | já |  Brouci v hlavě
Titulek článku je název písně Locomotiv GT. Kdo nechápe význam, tak ví, co má dělat.

Nezvykle píšu jen krátké zamyšlení nad mým vlastním životem.
 


Čeští hokejisté a tak vůbec...

11. září 2011 v 18:27 | já |  Rozzlobené batole
Chápu, že teď asi naser... (ne, pozor, teď jsme v autorském klubu a musíme psát aspoň...no aspoň tak, aby hned v první větě nebylo slovo "naseru") naštvu spoustu lidí, ale opět mám pocit, že se musím vyjádřit.

O mém otci, LGT a americkém pop-festivalu

23. srpna 2011 v 16:08 | já |  Strýček Lenič vypráví
Právě jsem podruhé dočetla geniálně-psychotickou knihu Pomyslná reportáž o americkém pop festivalu od Tibora Déryho. Musím říct, že o T. Dérym jsem (ač je to evidentně světově známý spisovatel) v literatuře (bohužel!) neslyšela ani slovo. Chyba, české školství sednout, pět. Jediný maďarský spisovatel, kterého jsem potkala v hodinách literatury je Sándor Petőfi (jehož Balladyna mě nijak zvlášť neokouzlila). Tudíž Déry jako by neexistoval.

Starting over

23. srpna 2011 v 10:51 | já |  Příhody a náhody
Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu!
Přišel mi mailík z Autorského klubu, ani jsem v to už nedoufala.

Mám neaktivní blog. No dobře, mohlo by se říct. Máme léto a vážně momentálně moc nestíhám, pořád se něco děje. A někdy se dějí takové věci, že to člověka odstaví tak trochu mimo.

Mám díru v duši, copak se to sluší?

17. května 2011 v 0:34 | já |  Brouci v hlavě
Proklatě dobrý Lenič. Dnes mi musíte prominout, jsem na tom psychicky velice špatně a bojím se jít spát. Nechci znova ty hodiny čumění do tmy a přemýšlení proč nač a jak jinak to mohlo být. Uchýlila jsem se k jednomu z mých prastarých úniků z reality - prostě se upíšu k smrti. Budu psát hovna tak dlouho, že prostě plynule přejdu do spánku. Dneska to bylo na téma "rým", skládala jsem si slovíčka, spíš jsem si hrála než tvořila. Koho popuzuje jakýkoliv útok na kohokoliv, ať si políbí prdel a vypadne. Je to rasistické, sprosté a nízké. Musela jsem se odreagovat a tak jsem si ze slov udělala lego stavebnici...

Hop! a je tu lidoop!

11. května 2011 v 18:32 | já
Ahoj ahoj ahoj. Ahoj Bobe, ahoj Tome.
Přestože jsem v tom původně nespatřovala žádný větší smysl, nakonec jsem se rozhodla, že napíšu cosi o sobě. Co mě k tomu vede? Nejspíš to, že komukoliv vlezu na (zajímavý) blog, hned hledám odkaz na info o autorovi (a sorry, ale profil na blogu cézet mi přijde jak ostrouhaná mrkev. Kádrový dotazník!) a pokud tam info není, je pro mě zážitek ze článků jen poloviční. Takže já...

M. W.: Schizofrenie (První Zpověď)

10. května 2011 v 9:07 | M. W. |  M. W.
Jen si tak sedím a cítím, jak mi červotoč zevnitř žere mozek. Cítím kusadla, zarývající se s obrovskou chutí do mých nervových buněk. Snad si je červotoč speciálně pro mě nabrousil. Ve složených hmyzích očích čtu chladný nezájem, naprostou neúčast. A kusadla neúprosně cvakají dál a dál.
Tupě sedím a téměř už nevnímám, co se v mém mozku děje. Za pulzující bolestí mozku rvaného zubatými kusadly cynického červotoče tuším vysvobození, které přijde po ubíjejících strastech, jako voda na vyprahlý lán. Cítím tu měkkou náruč nevědomí, které se co nevidět ke mně snese. Sedím a židle se pode mnou nepatrně houpe. Jako by udávala tomu zlořečenému požírači rytmus. Houpy. Cvak. Cvak. Kusadla mi cvakají kdesi hluboko v mozku, tak hluboko, že jejich ozvěna se mi vrací jako ve snu, slyším svůj mozek šeptem odpočítávat zbývající zrnka času. Sedím a mistr popravčí v mé hlavě už tuší, že za chvíli podlehnu, nevědomí je blízko, tak blízko, že cítím závan hniloby z jeho nitra. Ničím nerušená tma se kolem nás rozprostřela jako dusivá peřina. Nevědomí se na mě usmívá vražedným úsměvem a kyne mi kostnatou rukou. A já už vím, že boj je předem prohraný, červotoč brzy dochroupe svoji osudovou porci a já navždycky ztratím rozum...

Živý organismus i zaprášené album mých vzpomínek. Brno.

9. května 2011 v 19:29 | já |  Témata týdne
Čtyři písmena, dvě slabiky. Moravská metropole je mi domovem už skoro dvaadvacet let. Brno je němým svědkem téměř všech mých úspěchů, neúspěchů, doufání i zklamání.
Porodnice FN Brno, tam to všechno začalo. Na Krymské ulici jsem vyrostla, na Bosonožské jsem se naučila číst a psát a dostala první pusu od kluka. Na Vídeňské jsem strávila téměř polovinu svého života, celých osm let na gymnáziu, z toho jeden rok, kdy mi hrozilo opakování ročníku. Na Durďákově jsem přišla o panenství. Na hlavním nádraží pod hodinama jsem se poprvé potkala se svojí nejlepší kamarádkou Fabienou...

...na Jaselské jsem se poprvé doopravdy zamilovala...
...přes Českou jsme tenkrát šli k němu a já jsem si uvědomila, že se řítím do parádního průseru. Ale tolik mě to lákalo...
Haškovu ulici mám dodnes spojenou s jakýmsi mystickým kouzlem, svírá se mi žaludek (co žaludek, všechny vnitřnosti, srdce i mozek) když tudy jdu. Tady. Tady to bylo...
V jistém domě na Kounicově jsem pak dostala ten nejšerednější kopanec do srdce...
...a v Čertově rokli pak ze žalu vypila litr vína a pozdě v noci visíc přes lavičku jsem myslela, že umřu.

Ulice Brna jsou protkány mým životem a můj život je protkán Brnem. Každá městská část má svoji příhodu, svou vzpomínku na dobré či zlé. Nepotřebuju fotoalbum. Když jdu Brnem, lidé a příběhy znovu ožívají a já nahlížím do minulosti, kterou ostatní už dávno pohřbili...

Kam dál